Národní divadlo přichystalo pro své diváky premiéru - Manon Lescaut. Příběh vášnivé a zničující, a přesto tak osudové lásky se na jeviště Národního divadla dostává vůbec poprvé, přičemž ale nic neztratil na své působivosti a síle. Premiéry se konají ve čtvrtek 11. a v pátek 12. února 2016.
V Praze uvedlo prozatím Manon Lescaut jen několik divadel, a z tohoto výčtu byly ještě dvě inscenace studentské. Jedním z divadel, která se až do dnešních dnů Manon vyhýbala, je překvapivě i Národní divadlo, přitom Manon Lescaut bývá označována za klenot naší dramatiky, vždyť málokterá česká divadelní hra se může pyšnit tak krásným, kultivovaným i neotřelým jazykem. Ostatně, poetickou adaptaci Prévostova románu kritici, diváci i čtenáři považují za jeden z nejsilnějších a nejdojemnějších příběhů o lásce vůbec – takže hledat ten hlavní důvod k jejímu premiérovému uvedení v historické budově Národního divadla se zdá už zbytečné.
Původní milostný příběh abbého Prévosta proměnil Vítězslav Nezval v jevištní báseň, v níž jde především o zachycení citových prožitků půvabné Manon a chudého rytíře des Grieux. V Nezvalově příběhu je Manon nezkušenou šestnáctiletou dívkou, kterou rodiče nutí jít do kláštera. Když se však Manon nedopatřením osudu setká s mladým rytířem des Grieux, budoucím knězem, vášnivě se do sebe zamilují a rozhodnou se utéci do Paříže. Jenže do okouzlující Manon se zamiluje i bohatý nenasytný Duval. Manon, dychtivá přepychu a flirtu, přijímá obdiv a dary Duvala i jeho syna, a naivně (či vypočítavě?) si myslí, že tím pomáhá svému chudému rytíři. Nejrůznější intriky však nakonec dohánějí milence k záhubě.
 Je zcela nepochybné, že největší zásluhu na úspěších a oblibě Nezvalovy Manon mají její téma a její verš, v neposlední řadě se na nich podílí také neotřelá kompoziční výstavba, tedy střídání poezie a prózy. Nezval sice zpracoval Manon Lescaut podle stejnojmenného románu, obsah obou děl je týž, ale způsob jeho ztvárnění rozdílný, stejně jako žánr, styl i jazyk. Původní Manon Lescaut nemá zdaleka ani tak promyšlenou a esteticky účinnou kompozici jako Nezvalův přepis (román z roku 1731 ji ostatně ani mít nemohl). U Prévosta je rozhodujícím stavebním činitelem samotný vypravěč, který podstatným způsobem ovlivňuje podání a podobu příběhu, Nezval se naopak nechal zcela pohltit svou krásnou, poživačnou hrdinkou. Nezval svoji Manon nekritizoval, nehodnotil. Nekázal. Jemu se divoká, nespoutaná a koketní Manon líbila. A tak proměnil Prévostův „hřích“
ve svůj obraz nevinnosti.
Příběh milostného páru, v němž jeden požaduje „věrnost srdce“ a druhý „žel, také věrnost těla“, nás provo uje, dráždí a zajímá. Otázky, které (si) Nezval ústy svých hrdinů kladl, jsou totiž otázkami, které si klademe i my. Je absolutní věrnost dogma a přežitek? Dokázali bychom i my milovat až za hrob, stejně fatálně jako rytíř des Grieux? Existují v lásce (či ve vztahu) věci a činy, které jsou v podstatě neodpustitelné? A čím či jak se ona „neodpustitelnost“ dá vlastně změřit? Text jsme upravili a vyložili s vědomím, že jej budeme inscenovat právě teď a tady, v Národním divadle v Praze, v roce 2016. V zemi, která je svým dvojlomným vnímáním lásky a vášně, ale také věrnosti a nevěry téměř pověstná. Ano, je to tak trochu paradox – Češi jsou nejateističtějším (a někdy se zdá, že i nejcyničtějším) národem v Evropě, a přesto odvozují své morální hodnoty od Desatera! Vítězslav Nezval Prévostův román zhustil do několika postav, dnešní adaptace jde ještě dál – veškeré pobočné postavy i některé dějové linie úplně vypouští a soustředí se téměř výhradně na ústřední milostný čtyřúhelník (Manon, des Grieux, Tiberge a Duval), na příběh vášnivé a zničující, a přesto tak fatální lásky. Lásky, kterou lze našim hrdinům i přes všechny tragické peripetie jen závidět!
Vstupenky a více informací o představení zde: www.narodni-divadlo
Zdroj a foto: Národní divadlo
(zem)
|
